ŠATY DĚLAJÍ ČLOVĚKA.

U plotu ševcovy zahrady se zastavil člověk vedoucí za ruku děvčátko a řekl:
„Heleď, Máničko, kytičky.” Načež dodal:
„Dobrý den, pane. Máme to počasíčko.”
Tlustý muž, který protrhával mátu peprnou, nezvedl ani hlavu a bručel:
„Dobrý den.”
„Koukám,” mluvil dál člověk za plotem, “jak vám to narostlo.”
Zahradník se zvedl a narovnával si záda.
„Narostlo,” řekl… “Tak se mně zdá, jako bych vás odněkud znal. Ba ne, já si vás s někým pletu.”
Člověk za plotem vycenil zuby.
„Já jsem přece ten strážník, co vám tudy denně chodí. Dnes mám volný den.”
„A jejej,” podivil se zahradník. “Koukejme, ani bych vás v tom civilu nepoznal. Teď jste docela jiný člověk, strážníku. V uniformě jste takový těžký a veliký chlap.”
„To dělají ty šaty,” pravil strážník.
Zahradník vrtěl hlavou.
„A máte docela jiný hlas. Jindy – jako byste lidi jen okřikoval. Hubu držet, co je to za pořádek, a tak… A chodíte vždycky jako pilíř. Já jsem si vás dobře všiml, strážníku.”
„To říká i má žena,” podotkl strážník. “Prý si na ni tak neotvírám hubu, když jsem v civilu, a vůbec. Víte, člověk má docela jiný pocit, když nemá na sobě šavli a uniformu.”
„Je mu lehčeji,” mínil tlustý muž.
„Lehčeji… a tak divně. Jako by ho vyměnil.”
„Poslouchejte,” děl zahradník, “ta vaše holka by si tady v zahradě mohla natrhat jahod, ne?”
“Děkuju, pane,” řekl strážník. “To je něco pro Máničku.”

A když oba muži usedli na lavičku, pravil strážník:
„To u nás máme policejního radu, náramný pes. Ale jak se s ním setkám na plovárně v plavkách, tak je to docela jiný člověk. Kdepak, v plavkách, to nejde dělat pána. V tom pádu platí víc ten, kdo má lepší svaly, že?”
Tlustý muž zamyšleně přikyvoval.
“Vidíte, strážníku, proto tihle potentáti nosili zlatohlav a korunu.”
„Aby tím působili na ty druhé.” Souhlasil strážnik.
„Aby tím působili sami na sebe. Vy na příklad musíte mít uniformu, abyste si mohl otvírat hubu na lidi. A král musel mít korunu – nejen pro lidi, ale sám pro sebe. Kdybyste mu oblékl zástěru, tak by se mu, holenku, těžko kralovalo.”
„Říká se,” děl strážník, “že šaty dělají člověka.”
„Je to tak,” pravil tlustý muž. “Na příklad usedlý, konservativní člověk si dává šít pořád stejné šaty a boty – proč? Protože změnit šaty, to máte jako změnit povahu nebo názory, to je skoro – stát se jiným člověkem. Proto hříšníci oblékali mnišský hábit, aby na sebe vzali nového člověka. A já jsem slyšel, že herec může doopravdy hrát žebráka nebo rytíře jenom tehdy, když na sebe oblékne hadry žebrákovy nebo rytířův pancíř. Dokud nemá ty pravé šaty, tak to není to.”

„Já,” řekl strážník, “jsem znal jednoho žebráka, ten vám byl křivý jako houžev. A jednou večer ho vidím, jak si to hasí do biografu, hotový frajer. Tak jsem ho vzal s sebou na komisařství a tam mu povídám, člověče, ukažte, jak to děláte, abyste vypadal jako mrzák. A on povídá, nemůžu, pane vrchní, na mou duši nemůžu, to bych si musel vzít ty hadry.”
„Tak to vidíte. Ten žebrák žil vlastně ve dvou osobách a střídal je. Vy taky, strážníku. Jednou jste takový fouňa v uniformě a podruhé jste docela slušný 4lověk v civilu. Pokaždé máte jiný hlas, jinou chůzi a jinou duši. Máte společné jen to Já, a taky to tělo. Ale jinač – dva lidi. Já například – já jsem byl švec a teď jsem zahradník. To víte, nás ševče zabily mašiny, a tak jsem se chytil zahradnictví. Pěstuju tyhle léčivé byliny. A to byste nevěřil, jaký je rozdíl mezi ševcem a zahradníkem. Nebo tohle – byl jsem ženatý a žena mně zemřela. A já vám řeknu, strážníku: ženáč a vdovec, to jsou dva docela různí lidé. Jako bych teď byl někdo jiný, ale nechal si to své já na památku. Víte, jako kdyby se člověk stěhoval z jednoho města do druhého a vzal s sebou nějaký starý krám: hodiny nebo lampu… Člověk s sebou stěhuje své já a myslí si, že je pořád ten samý… no není. Já jsem byl dítě, učeň, švec a bylinář, já byl anarchista, já byl na vojně, měl jsem ženu a ztratil jsem ji – člověče, bylo toho ažaž…a při tom všem pořád to jedno Já. Já – které jsem tolikrát změnil.